Agapornis růžohrdlý

​

Výskyt: Afrika

Velikost: 16 - 18 cm

Počet vajec: 4 - 5 ks

Inkubační doba: 23 dnů

Potrava: Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

​

Agapornis růžohrdlý je jedním ze tří nejoblíbenějších druhů agapornisů. Do této skupiny patří ještě agapornis škraboškový a agapornis fišeri. Pokud si pořídíte ručně dokrmeného agapornise růžohrdlého, získáte v něm neuvěřitelně oddaného kamaráda. Je to nejhravější, inteligentní a zábavný malý ptáček. Hodí se i pro začínající chovatele. Je totiž, jako některé další druhy agapornisů, poměrně odolný, nenáročný na chov a cenově dosti dostupný.

Tito agapornisové jsou velmi společenskými ptáky a mají rádi společnost. Z volné přírody jsou zvyklí žít ve společnosti ostatních ptáků, a proto jsou i v zajetí často chováni ve více kusech. Pokud chováte agapornise růžohrdlého v kleci samostatně, je nutné mu věnovat opravdu dostatečné množství pozornosti. Nejlépe je chovat tento druh minimálně po párech. Jako ostatní agapornisové, je i agapornis růžohrdlý velmi aktivní, rád šplhá a létá. Pokud jej chceme chovat v malé klícce, musíme mu dopřát dostatek proletu po místnosti. Také je důležité zajistit pro něj různé hračky.

Je známo něco málo přes tucet mutací agapornisů růžohrdlých. U některých převažuje žlutá barva, jako například u lutino nebo skořicové mutace. Strakaté mutace začínají výrazným kontrastem mezi žlutou a zelenou. Dále existují také modré či olivové mutace. Křížením těchto mutací lze dosáhnout dalších barevných kombinací.

Ve volné přírodě žijí v oblasti jihozápadní Afriky v Nambii a jihozápadní Angole. Obývají suché oblasti s keři nebo stromy na pokraji lesů, obvykle v blízkosti vodních ploch. Zdržuje se v menších, příležitostně ve větších hejnech. Tento druh agapornise byl objeven v roce 1817.

Tento druh je velmi malým zástupcem rodu papoušků. Dosahuje maximální délky okolo 16-18cm, čímž se však řadí mezi největší zástupce agapornisů. Chovateli je často obdivován pro své pozoruhodné zbarvení. Má obecně zelené opeření, které přechází do žluté barvy na spodní části těla. Čelo, okolí očí, líce, hrdlo a horní část hrudě mají růžovou barvu, která může na hlavě přecházet až v červenou. Pírka na zadečku a na horní části ocasu jsou jasně modrá. Na ocase mohou mít pírka místy oranžovou či černou barvu. Oči mají tmavě hnědé, zobák bývá zbarven do rohovinové barvy s odstínem do zelena a nohy jsou šedé. Mláďata mívají mezi pírky šedo-zelené chmýří. Růžová barva u nich není natolik výrazná, je spíše bledší a nebývá zbarvena až do červena. Na zádech se často objevují také černá pírka. Dospělého zbarvení dosáhnou až asi ve čtvrtém měsíci svého života.

Jejich jídelníček tvoří především různé druhy semen, ale v zajetí je vhodné doplnit stravu také o ovoce či zeleninu. Přednost dávají především kukuřici a prosu. Do vody jim můžeme přidávat různé vitamíny. Pro zajištění vápníku, můžeme do klece zavěsit sépiovou kost. Denně tento malý ptáček spořádá asi 45-60g krmiva.

Na odchov agapornis růžohrdlý není příliš náročný, a proto je vhodný i pro začínajícího chovatele. Je možné je odchovávat po samostatných párech, ale i v hejnech. Pokud však máme ve voliéře hejno agapornisů, může nastat problém. Často hrozí růžné šarvátky či souboje. Proto je nutné poskytnout takovému hejnu dostatek prostoru a také se doporučuje zavěsit do klece více hnízdních budek než je v ní chovných párů. V přírodě hnízdí v různých škvírách útesů či lidských stavení. Často si také mohou převzít díru po ještěrkách. Pokud agapornisům růžohrdlým zavěsíte budku, je také důležité jim opatřit dostatek vrbových větviček, palmových listů (pozn.: což by u nás v ČR byl asi problém) nebo jiného hnízdního materiálu, ze kterého si postaví malé hnízdo uvnitř budky. Samičky nosí materiál na stavbu hnízda na svých zádech mezi křídli. Do hnízda poté snesou 4-5 vajec, na kterých sedí přibližně 23 dní. Mláďata opouští hnízdo asi ve 30-38 dnech po vylíhnutí a ještě asi deset dní jsou stále závislí na rodičích. Po osamostatnění mláďata odstavte do vlastní klece.

Je opravdu vhodným druhem pro začínající chovatele, ale těší se oblibě i u pokročilejších. Je oblíben především díky svému zbarvení a hravé povaze. Někdy však může působit problémy jeho pronikavý křik, který se z jeho zobáku může ozývat většinu dne. Přesto však tento druh stojí za zkoušku.

​

Agapornis fišerův

​

Výskyt: Afrika

Velikost: 14 - 15 cm

Hmotnost: 42 - 58 g

Počet vajec: 4 - 6 ks

Inkubační doba: 23 dnů

Potrava: Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

​

Agapornis fišerův je jedním z velmi přátelských druhů z rodu agapornisů a pokud je ručně dokrmen, může se stát opravdu výjimečným přítelem. Ačkoliv není tak známý jako například agapornis růžohrdlý či agapornis škraboškový, stal se tento pěkný papoušek s pestře zbarveným peřím se spoustou teplých barev a oddanou povahou dosti populární.

Tento malý ptáček vás vždy pobaví a rozveselí svým hravým a vtipným skotačením. Je to velmi aktivní a inteligentní druh, který člověku dokáže dělat dobrého společníka. Je odolný, nepříliš náročný, a proto vhodný pro začínající chovatele.

Agapornis fišerův je, stejně jako ostatní druhy agapornisů, velmi společenský a má rád stálou přítomnost někoho dalšího. Je pro ně přirozené, že žijí pevně semknuti v hejnech a proto je i v zajetí vhodné chovat je ve více kusech. Dokonce ručně dokrmený agapornis si vyžaduje opravdu mnoho pozornosti, pokud jej chováte samostatně. U chovatelů jsou nejčastěji drženi v párech. Kvůli své vysoké aktivitě si vyžadují prostornou klec. Pokud máte krotkého agapornise pouze v malé klícce, je nutné jej na delší dobu nechat prolétnout po místnosti.

Agapornis fišerův patří spíše k menším druhům agapornisů. Dosahují délky pouze kolem 14-15cm. Mají obecně zelené peří, které na spodní straně přechází spíše ke žlutavým odstínům. Čelo, líce a hrdlo jsou oranžovo-červené a zbytek jejich hlavy je matně olivově zelený. Krk a horní část hrudi jsou zlato-žlutě zbarveny. Až na několik žlutých a černých pírek jsou ocasní pera světle modrá. Oči mají agapornisové fišeri tmavě hnědé obklopené bílým neopeřeným očním prstencem. Zobák je červený a nohy šedé. U mláďat bývá zbarvení na hlavě matnější a na zobáku jsou známky černé barvy. Existuje celá řada barevných mutací agapornisů fišeri jako například světle modrá, světle žlutá, hráškově zelená, albino, lutino či skořicová.

Ve volné přírodě jsou rozšířeni ve východní Africe na severu Tanzanie a na jihu a jihovýchodě Viktoriina jezera. Obývají samostatné křoviny či koruny stromů obklopené travnatými plochami. Zdržují se v menších hejnech. V období dozrávání semen se příležitostně shlukují do větších skupin. Poprvé byl agapornis fišerův popsán koncem devatenáctého století a jeho první chov v zajetí byl zaznamenán v USA v roce 1926.

Ve volné přírodě se živí především semeny a zemědělskými plodinami jako kukuřice či proso. Chovatelé jim však v zajetí dopřávají širší nabídku potravy. Kromě různých druhů semen přijímají také ovoce, zeleninu či kupované granule.

​

Agapornis etiopský

​

Výskyt :Náhorní plošina v Etiopii

Velikost: 18 cm

Hmotnost: 48 g

Kroužek: 4,5 mm

Počet vajec: 3 - 6 ks

Inkubační doba: 24 - 25 dnů

Potrava: Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

​

Vzhled:

Hlavu má agapornis etiopský zelenou, u samce je navíc čelo a okruží oka červené. Samici červená barva chybí, což je dobrým rozpoznávacím znakem obou pohlaví. Oči mají hnědou duhovku, zobák je červený. Prsa, břicho, křídla a ocas mají zelenou barvu. Končetiny jsou světle šedé. Mláďata jsou po vylétnutí podobná samicím.

Výskyt:

Obývá náhorní plošinu v Etiopii (1300 - 3200 m.n.m.). V těchto místech žije agapornis etiopský v malých skupinkách o 10-20 jedincích. Zdržuje se v lesnatých suchých a kopcovitých oblastech. Přes den sestupuje do nížin, kde vyhledává potravu.

Chov:

Agapornis etiopský musí být chován odděleně po párech, protože ty jsou nesnášenlivé k ostatním agapornisům. Nevadí jim nižší teploty, přezimovat by však měli v místech, kde teplota neklesne pod bod mrazu.

Při složení harmonizujícího páru, ve vhodných podmínkách zahnízdí. K tomuto účelu jim poskytneme budku o rozměrech zhruba 17 x 17 x 25 cm. Vletový otvor má mít průměr 5-7 cm. Samice snese na dno budky 3-6 vajec, ze kterých se po 24-25 dnech zahřívání vylíhnou mláďata. Ty jsou posléze oběma rodiči krmena dalších 7-8 týdnů než opustí budku.

Krmivo:

Hlavní složku krmné dávky představuje směs pro malé papoušky, semena, bobule a samozřejmě nejrozmanitější ovoce a zelenina. Zapomínat nesmíme ani na zelené krmivo, kukuřici v mléčné zralosti a větvičky k okusování. Při krmení mláďat obohacujeme výše popsané krmivo o vaječnou míchanici.

 

Agapornis hnědohlavý

​

Výskyt: Jihozápadní Zambie

Velikost: 13,5-14 cm

Hmotnost: 35-40 g

Počet vajec: 3-5 ks

Inkubační doba: 22 - 24 dnů

Potrava: Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

​

Agapornis hnědohlavý je posledním ze skupiny agapornisů s bílým okružím. Mezi laiky je znám spíše jako agapornis s černými tvářemi, ale odborníci jej nazývají nigrigenis.

Agapornis hnědohlavý pochází ze Zambie, kde žije ve skupinách na místech, kde se stýkají lesy s vodou a se suchými místy, a živí se nejrůznějšími semeny.

Čelo a temeno hlavy agapornise hnědohlavého jsou tmavohnědé s načervenalým nádechem. Krk a část hlavy jsou zbarvena do oranžova. Zelená jsou svrchní pera ocasu i zbytek těla. Mezi pohlavými nejsou patrné žádné vnější rozdíly. Délkou těla, která se pohybuje mezi 13,5 a 14 cm, patří tento druh mezi nejmenší agapornise.

Přes vzácný výskyt ve volné přírodě jsou agapornisové hnědohlaví mezi chovateli zastoupeni hojně. Papoušík může být křížen i s jinými druhy agapornisů s bílým okružím. Za účelem získání nových barev v rámci druhu přistupují chovatelé čas od času ke křížení s jinými druhy, i když jsou od takového počinu většinou odrazováni, protože v poslední době se prosazuje spíše chov čistých druhů. Zcela jistě to platí v případě tohoto druhu, který je v zemi svého původu řazen mezi ohrožené druhy zvířat.

Jsou známy různé mutace, dvě z nich pocházejí pravděpodobně ze samotného druhu. Jiné mutace pak vznikly křížením s druhy jinými. K mutacím vzniklým v rámci druhu patří mutace světlá šedokřídlá s modrým faktorem. Křížením s jinými druhy vznikly pravděpodobně mutace nové, například tmavá mutace se žlutou barvou očí.

Agapornis hnědohlavý je jedním z nejpříjemnějších druhů agapornisů. Ve voliéře je možno chovat několik párů společně. Voliéra však musí být prostorná a majitel by měl ptáky sledovat a kontrolovat, zda spolu ve voliéře dobře vycházejí, aby mohl případně zasáhnout.

 

Agapornis oranžovohlavý

​

Výskyt:Togo, Siera Leona, Ghana...

Velikost:15 cm

Hmotnost:43 g

Počet vajec:4-5 ks

Inkubační doba:21-22 dnů

Potrava:Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

​

Agapornis oranžovohlavý je znám také pod populárním názvem papoušík s oranžovou maskou, odborníci jej však krátce označují názvem "pullarie". Tento druh agapornise je klidnější než většina druhů ostatních, relativně málo létá, ale o to více však šplhá a běhá.

Čelo a tvář těchto agapornisů je oranžově červená, kostřec modrý, ostatní peří převážně zelené. U tohoto druhu dokážeme rozlišit samečka od samičky. Samečky lze identifikovat podle modře zbarvených konců křídel, mimoto mají ještě světle červeně zbarvené hrdlo, tváře a horní část hlavy. U samiček se barevný tón blíží spíše oranžové. Délka těla je přibližně 15 cm.

Protože je agapornis oranžovohlavý odchováván jen zřídka, nevzniklo mnoho mutací. Je známa mutace modrá a lutino.

Agapornis oranžovohlavý se ve volné přírodě vyskytuje na západě střední Afriky, mimo jiné v Togu, Sieře Leone a v Ghaně. Známý je také jeho poddruh, který žije v Ugandě a v přilehlých oblastech. Ve volné přírodě žije ve velkých skupinách a vyhledává rozlehlé otevřené oblasti, kde se živí především nejrůznějšími semeny trav. V prostorné voliéře se doporučuje spíše chovat několik párů tohoto druhu společně než jeden pár samostatně. Druh se však chová relativně málo, a to především proto, že jeho chov bývá málokdy úspěšný.

Agapornis oranžovohlavý se vyznačuje relativně mírnou povahou, proto není vhodné chovat jej společně s jinými druhy agapornisů, kteří bývají většinou agresivnější a bojovnější. Při takovém soužití pak agapornis oranžovohlavý obvykle trpí.

Místo hnízdění tohoto druhu se liší od míst hnízdění ostatních agapornisů, agapornis oranžovohlavýhnízdí totiž výlučně v termitištích a v hnízdech termitů, která se nacházejí vysoko v korunách stromů. Tam samička vytváří hnízdo s vlastním vchodem. Čerstvě vylíhlá mláďata se od ostatních agapornisů také odlišují, neboť nejsou pokryta chmýřím, nýbrž se líhnou naprosto holá. Chmýří se objevuje postupně až po několika dnech.

 

Agapornis zelenohlavý

​

Výskyt: Afrika

Velikost: 13 cm

​

 

 

 

Agapornis zelenohlavý je asi 13 centimetrů dlouhý, má dva poddruhy - agapornis swindernianus a agapornis swindernianus zenkevi. Přestože byl agapornis zelenohlavý objeven a popsán již v roce 1820, není jako voliérový pták příliš známý. To je zaviněno pravděpodobně tím, že je těžké udržet tyto ptáky v zajetí při životě, nejspíše z důvodu příliš velkého stresu, kterému jsou vystaveni, nebo kvůli neznalosti jejich přirozené potravy.

Agapornis zelenohlavý žije v neproniknutelných lesích Libérie a o jeho životních zvycích a rozmnožování je toho známo pouze velice málo.

Tento druh má žlutavou hruď a černý pás v týle, jinak je zelený. Zobák tohoto druhu má barvu černou. Mezi pohlavími nejsou patrné žádné vnější rozdíly. Je dlouhý kolem 13 centimetrů.

Agapornis zelenohlavý náleží, jak již napovídá jeho název, do rodu Agapornis. Tento rod drobných papoušků čítá devět druhů, vyskytujících se v Africe a také na Madagaskaru.

V minulosti bylo uskutečněno několik pokusů o odchycení a chovu v zajetí. Tyto pokusy ale vždy skončili neúspěchem. Když už se podařily odchytit, tak v zajetí žili krátce a zanedlouho hynuli. Nejznámější je chov kněze G. Boueta ze Zairu, kterému po několika málo dnech uhynuli. Odmítali brát náhradní potravu a raději hladověli, když neměli plané fíky v určitém stádiu zralosti.,

​

Papoušek hnědý

Výskyt:Jihozápadní Afrika

Velikost:22 cm

Hmotnost:116 g

Kroužek:7 mm

Počet vajec:2-4 ks

Inkubační doba:28 dnů

Potrava:Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

Cena:35 000 Kč/pár

​

Popis

Samec je hnědý, tváře jsou šedé, kostřec a spodní ocasní krovky s modrým nádechem. Spodní křídelní krovky a okraje křídel žluté. Peří na holeních žluté a oranžové. Zobák šedočerný, duhovka červená. Samice má spodní partie zad, kostřec a vrchní ocasní krovky jasně modré, spodní břicho tmavé modré. Mladí se podobají samici, kostřec je vybarvenější, naspodu jsou spíše bledí. Lemy křídel jsou nevýrazně žlutohnědé.

Výskyt

Jihozápadní Afrika (Angola, Namibie).

Život v přírodě

Papoušek hnědý žije hlavně v korunách stromů podél vod, není častý. Tvoří menší skupinky nebo létá v párech, jen na místech s nadbytkem potravy lze vidět více ptáků najednou. Živí se nejrůznějšími semeny, plody, bobulemi, výhonky i hmyzem a jeho larvami. Hnízdí v dutinách stromů obyčejně vysoko nad zemí, snáší 3-4 vejce.

Chov

Do Evropy byl papoušek hnědý dovezen zřejmě již v roce 1882, kdy byl chován v londýnské zoologické zahradě. Dnes není u chovatelů nijak běžný, neboť není tak atraktivně zbarvený jako řada jeho příbuzných. Je ovšem chován i u nás, poprvé zde byl držen v roce 1976. Chov je stejný jako u papouška senegalského.

Potrava

Hlavně směs semen pro větší papoušky, ovoce a zelenina, piškoty, větve na okusování, nezralá kukuřice a slunečnice atd.

​

Papoušek kapský

​

Výskyt:Jih, západ a východ Afriky

Velikost:33-34 cm

Hmotnost:260-330 g

Kroužek:9 mm

Počet vajec:2-4 ks

Inkubační doba:26-28 dnů

Potrava:Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

Výskyt: Domovinou papouška kapského je jih, západ a východ Afriky - Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana, Nigérie.

 

Biotop: Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000-2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů rodu Podocarpus, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. V Gambiie se vyskytují jen na dolním toku řeky Gambie v místech s brakickou vodou a mangrovy. Podle místního ochránce přírody M.Chama jsou v Gambii velice vzácní a výskyt je omezen téměř výhradně na národní park Kiang-West. Spatřeni byli též v okolí Pirang a Marakissa (Oertel, 2001). Podobně vzácní jsou v celé oblasti Guinejského zálivu. Podle zdrojů z okruhů lovců a obchodníků nebyli spatřeni od osmdesátých let v Nigerii, Togu, Ghaně, Senegalu, Mali a Sierra Leoně. Údaje o počtech v ostatních částech Afriky nejsou z poslední doby žádné k dispozici, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité (viz těsná vazba na porosty stromů Podocarpus v JAR a mangrovy v Gambii).

Poddruhy

• Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
• Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
• Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.

Hnízdní biologie

Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30-90 cm, dno má v průměru pouhých 15-18 cm, malý je rovněž vstupní otvor - 8cm. V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Zajímavý je údaj o intervalu mezi snesením vajec. Morze (1983) sledoval jedno hnízdění v dubnu v Zambii a uvádí odstup 4-6 dnů (??) (Hoppe/Welcke,1990). M. Perina uvádí obvyklé 2-3 dny jako u ostatních papoušků rodu Poicephalus. Samička snáší 2-4 bílá kulovitá vejce, ze kterých se líhnou mladí po 26-28 dnech. Hnízdo mláďata opouští po cca 70 dnech a poté jsou ještě rodiči delší čas dokrmována.

Voliéra pro papoušky kapské má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2x1x2m (vnitřní část) s přilehlým výletem 4x1x2m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali jsou uváděné kolem 60x20-30cm (výška x průměr) s vletovým otvorem 10cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad - prosinec (i v tomto směru je zde výrazná paralela s žaky) a proto je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, resp. možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Úspěšně odchovat papoušky kapské se v ČR podařilo v nedávné době již několika chovatelům (Brychta, Vlček, Hrubeš, Novák, Vestfal). Tyto úspěchy vzbuzují naděje, že by se tito papoušci mohli postupně v našich chovech více rozšířit.

​

Papoušek niamský

 

Výskyt:Afrika - Čad a Kamerun

Velikost:25 cm

Kroužek:7,5 mm

​

Popis

Papoušek niamský dorůstá délky až 25 cm. Hlavu, krk i prsa má zbarveny šedohnědě. Břicho, křídla jsou zelené, ocas je zespodu rovněž zelený, svrchu hnědý. Zobák má šedohnědou barvu s černou špičkou. Končetiny jsou šedé. Oko je žluté a kolem něj je tmavě hnědá nebo šedá lysinka.

Život v přírodě

Domovinou tohoto druhu je Afrika - Čad a Kamerun, kde žije na savanách v párech nebo malých skupinkách. Za letu se projevuje ostrým pronikavým hlasem slyšitelným i na větší vzdálenost. Je plachý a těžko se k němu dá přiblížit na menší vzdálenost. Chovná sezona v přírodě začíná v srpnu či září.

Chov

Papoušek niamský není v zajetí rozšířen, chová jej v Evropě pouze pár chovatelů, jeho rozmach komplikuje mimo jiné i náchylnost a stres nových jedinců. Při aklimatizaci nemá teplota klesat pod 20 °C a i při pozdějším chovu by neměla klesnout pod 10 °C. Voliéra stačí o rozměrech 2 x 1 x 2 metry.

Krmivo

Krmnou dávku má tvořit směs semen světlice, rýže, pšenice, ovsa, pohanky, prosa, jáhly, to vše suché nebo naklíčené. V omezeném množství podáváme naklíčená slunečnicová semena, naopak nesmí chybět dostatek ovoce - jablka, hrušky, pomeranče, banány, granátová jablka, papája. Ze zeleniny jsou vhodné především: mrkev, celer, zelené fazole a hrách v lusku, z bobulí šípky, jeřabiny, černý bez. Zelené krmení mohou obstarat listy mangoldu, hlávkového salátu, kapusty, pampelišky, ptačince prostředního...

​

Papoušek žlutočelý

Poicephalus flavifrons

Výskyt:Etiopie

Velikost:28 cm

Kroužek:7,5 mm

Potrava:Směs semen, ovoce a zelenina, zelené krmení

velikost písma:  A A A

22.09.2013     Autor: Ing. Zbyněk Pokorný     10210 zobrazení     1 komentář

Popis

V dospělosti dorůstá papoušek žlutočelý délky těla až 28 cm a je řazen mezi středně velké papoušky. Ve zbarvení převládá zelená barva s jasně žlutou obličejovou částí. Oči má červenooranžové, zobák hnědošedý. Ocas má barvu hnědou, končetiny jsou šedé.

Poddruhy

Poicephalus flavifrons flavifrons
Poicephalus flavitrons aurantiiceps

Život v přírodě

Ve volné přírodě se papoušek žlutočelý vyskytuje v Africe, konkrétně Etiopii ve výšce od 1800 do 3000 metrů nad mořem. Žije v lesích a savanách, většinou je viděn v párech nebo malých skupinkách kolem dvaceti jedinců, často se objevuje ve společnosti agapornisů etiopských. Projevuje se pronikavými skřeky, každý večer se vrací přespat na stejný strom. Ve volné přírodě se živí obilím na polích, ovocem a různými semeny.

Chov

V současné době není v zajetí pravděpodobně vůbec chován, mimo zemi jeho výskytu Etiopii. Nicméně se dá předpokládat, že některé nároky by byly shodné s jinými středně velkými papoušky stejného rodu. Voliéra se doporučuje 3 x 1 x 2 metry kombinovaná s vnitřním záletem.

Krmivo

Základem krmné dávky je směs semen složena z prosa, světlice barvířské, rýže, pšenice, ovsa, pohanky, lesknice, čerstvých piniových oříšků, omezené množství slunečnice, to vše suché nebo klíčené. Z ovoce jsou vhodná jablka, hrušky, banány, fíky dále bobule jeřabin. Ze zeleniny pak přijímají mrkev, celer, kukuřici, zelené fazolky a hrášek v lusku. Samozřejmostí jsou vitaminové doplňky a možné je předkládat i kompletní granule.

​

Papoušek žlutotemenný

 

Výskyt:Afrika

Velikost:23cm (včetně ocasu)

Hmotnost:130g

Kroužek:6,5-7 mm

Počet vajec:3-4

Inkubační doba:28 dní, mláďata vylétají po cca. 60 dnech

Potrava:Směs zrnin pro větší papoušky + ovoce, zelenina

Cena:6000-8000 Kč za mládě

velikost písma:  A A A

22.09.2013     Autor: Vojtěch Jelínek     39749 zobrazení     3 komentáře

Popis

Papoušek žlutotemenný upoutá snad každého chovatele svým zvláštním zbarvením. Hlava, záda a svrchní břicho je šedohnědé. Na temeni mají skoro všichni žlutý proužek. Peří pod ocasem a břicho mají zelenomodré. Kostřec jasně modrý naopak ohbí křídel a stehna jsou žlutá. Křídla a ocas jsou tmavě hnědé. Oční okruží a zobák jsou černé. Duhovka oranžově červená. Nohy tmavě šedé. Papoušek žlutotemenný má celkem šest zeměpisných ras barevně se od sebe odlišujících.

Poddruhy

Papoušek žlutotemenný má šest poddruhů, které se od sebe odlišují jednak svoji hmotností - 125 až 165 g, různě zbarveným bříškem a kostřecem, rozsahem nebo absencí žlutých znaků na hlavě.

• Papoušek žlutotemenný středoafrický - Poicephalus meyeri meyeri

• Papoušek žlutotemenný východní - Poicephalus meyeri saturatus

• Papoušek žlutotemenný konžský - Poicephalus meyeri matschei

• Papoušek žlutotemenný jihoafrický -  Poicephalus meyeri transvaalensis

• Papoušek žlutotemenný angolský - Poicephalus meyeri reichenowi

• Papoušek žlutotemenný damarský - Poicephalus meyeri damariensis

Výskyt

Papoušek žlutotemenný obývá území od Eritree, Súdánu, a Čadu na severu přes Etiopii, Ugandu, Keňu, Tanzanii, Zair, Angolu, Zambii, Zimbabwe, Namibii, Botswanu, Mozambik až po Jihoafrickou republiku.

Potrava

Tomuto papouškovi nabídněte směs zrnin pro velké papoušky, denně by měli dostávat hojnost ovoce a zeleniny. Vhodný doplněk jejich stravy jsou papouščí granule. Pochoutkami jsou například piškoty, kousek tvrdého sýra, nebo vařené drůbeží maso. Před hnízděním podávejte dostatek vaječné míchanice a zeleného krmení.

Chov

Tento papoušek má na chov stejné nároky jako papoušek senegalský. Pro chov v bytě můžeme použít klec 50x 30x 40 cm ( d, š, v). Tato klec je však pouze pro jednoho ochočeného jedince a proto by mělo být papouškovi alespoň jednou denně dopřáno prolétnutí po místnosti. Pár těchto papoušků umístěte nejlépe do kovové voliéry s možností vnitřního úkrytu. Papoušci nejsou tolik vybíraví a proto se je podařilo odchovat i ve větších klecích. Budku pro papoušky umístěte nejlépe do tmavého a stinného rohu voliéry, protože všichni papoušci z tohoto rodu neradi hnízdí v otevřených a prosvětlených voliérách.

​

Vaza malý

 

Výskyt:Madagaskar

Velikost:35 cm

Hmotnost:315 g

Kroužek:6,5-8,5 mm

Počet vajec:3-5 ks

Inkubační doba:14 dnů

Potrava:Semena, ovoce, dužnaté plody, květy...

 

Popis

Vaza malý je výrazně menší druh než vaza velký, celkově černohnědý se šedavými skvrnami na podocasních krovkách. Vnější prapory ručních letek jsou šedé. Zobák rohovitě zbarvený, šedší po pelicháni. Duhovka tmavohnědá, nohy šedé. Mladí ptáci jsou méně výrazní než dospělí, více šedí.

Výskyt

Madagaskar mimo vnitrozemí, Komory, ostrově Praslin na Seychellách.

Život v přírodě

Vaza malý je převážně lesní pták, který proti vazovi velkému dává přednost hustým souvislým lesům. Zaletuje i do pobřežních mangrovových porostů. Hejnka jsou hlasitá a nápadná, často jsou dříve slyšet než vidět. Ptáci nejsou nijak bázliví, ale po vyplašení rychle šplhají co nejvýše do koruny a teprve poté odlétají. Let je půvabný, s mohutnými rytmickými pohyby křídel.

O hnízdní biologii v přírodě je toho známo málo. Hnízdí od října do ledna v dutinách vysokých stromů. Snůška činí 2 až 3 vejce.

Chov

Do londýnské zoologické zahrady byl vaza malý dovezen v roce 1867. První odchov se podařil až v roce 1983 v Německu. I u nás byl chován v minulém století, vždy však byl dovážen vzácně, i když častěji než jeho velký příbuzný. Pro chov se hodí jen velké, bohatě zarostlé zahradní či skleníkové voliéry.

Potrava

Podobná jako u vazy velkého, především semena, ovoce a další dužnaté plody, květy a zelené části rostlin.

​

Ara ararauna

​

Výskyt:Jižní Amerika

Velikost:76 - 85 cm

Hmotnost:900 - 1300 gramů

Kroužek:14 mm

Počet vajec:2 - 4

Inkubační doba:23 - 27 dnů

​

Ara ararauna je jedním z 16-ti žijících druhů arů a patří jednoznačně mezi nejoblíbenější. Svoji oblibu mezi chovateli si získal především díky krásnému zbarvení a své povaze. Je výborným mazlíčkem, je velice inteligentní, snadno se naučí mluvit. Není však určen pro začínající chovatele. Jeho chov si již vyžaduje určité znalosti a hlavně zkušenosti. Pokud totiž není všem jeho potřebám vyhověno, mohou nastat různé problémy o kterých se zmíním ještě později.

V dospělosti dosahují délky 76 – 85 cm a váží od 900 do 1300 gramů čímž se řadí mezi největší papoušky. Na jejich opeření dominuje žlutá barva na břiše a vlastně na celé spodní straně těla. Na křídlech a na zádech potom převažuje barva modrá. Čelo má ara ararauna zelené, tváře jsou holé a bílé. Hlavu lemuje černý límec. Zobák je černé barvy a svojí robustní stavbou je uzpůsoben snadnému louskání ořechů. Ocas tvoří přibližně polovinu jeho celkové délky, takže je přibližně stejně dlouhý jako jeho tělo. Nohy mají šedou barvu.

Ve volné přírodě se vyskytují v oblasti tropických pralesů Jižní Ameriky od východní Panamy přes jižní Brazílii, Bolívii, Paraguay až po Kolumbii. Početná skupina se také zdržuje v povodí Amazonky. Nejčastěji se zdržují a létají po párech nebo v malých skupinkách o maximálně 20-ti kusech. Někdy je možné je spatřit i v početnějších hejnech čítajících i 25 kusů. Každý den dodržují svoji pravidelnou rutinu, která spočívá s celodenním posedávání ve vrcholcích stromů a okusování listí. Před setměním se přesouvají na pečlivě vybraná stanoviště kde nocují. Nejčastěji se jedná také o vysoké stromy. Dožívají se až 50-ti let. Bohužel, v současnosti se z mnoha míst začínají vytrácet. Je to způsobeno především ilegálním odchytem těchto papoušků pro černý trh nebo lovem na maso. Nemalou roli ve snižování jejich počtu ve volné přírodě hraje také kácení deštných pralesů a jiná devastace oblastí kde žijí způsobená člověkem.

Ara ararauna je velmi aktivní papoušek. Jako u mnoha dalších papoušků i u něj platí pravidlo, že by ve své kleci měl být schopen roztáhnout naplno křídla a nedotýkat se při tom ani na jedné straně stěn. Jeho rozpětí křídel dosahuje kolem 90 cm. Klec by tedy měla mít například následující rozměry: 150 cm na šířku i na délku a 200cm na výšku. Samozřejmě platí, že čím je klec větší, tím lepší. Konstrukce klece musí být samozřejmě dostatečně silná, protože málokterý materiál dokáže silnému zobáku ary odolat. Mnohdy je třeba také použít visací zámek nebo zdvojené zamykání kvůli tomu, aby se důmyslnému arovi nepodařilo uniknout z klece. Rádi si také dopřejí koupel nebo se nechají rosit. Pak je třeba zajistit rychlé uschnutí peří, například ve vytopené místnosti nebo na přímém slunci, abychom předešli nachlazení. Arové jsou velice obratní letci.

Ručně dokrmené mládě ary ararauny je velice přizpůsobivé a snadno si zvyká na nové lidi. V pozdějším věku je to již větší problém. Proto je vhodné tohoto papouška hned od mala přivykat na různé druhy situací, na které by měl být pro život připraven. Aby byl zvyklý na veterinární prohlídky, jízdu autem, návštěvy známých atd. Již od útlého věku jsou velmi hraví a mají potřebu neustále něco okusovat. V jeho kleci by proto měl být vždy dostatek hraček, kousků dřeva nebo čerstvých čistých větviček. Nikdy byste jej neměli nechávat doma mimo klec bez dozoru. V každém bytě na něj číhá řada nebezpečí ve formě jedovatých látek nebo nebezpečných předmětů.

Krmná dávka by se měla skládat ze stejných položek jako u ostatních arů, z různých semen a bohaté nabídky ovoce a zeleniny. Z ovoce můžeme arovi nabídnout opravdu širokou škálu druhů. Od snadno dostupných jablek, pomerančů, třešní a hrušek až po mango nebo papáju. Dále si ara rád smlsne na mandlích nebo pistáciích a různých druzích ořechů. Nedoporučuje se podávat arašídy, čokoládu nebo cokoliv co obsahuje kofein. Poměr semen a ovoce by měl být zhruba vyrovnaný, takže jedna dávka by měla obsahovat zhruba půl šálku semen a půl šálku ovoce. Ani ruční dokrmování ary ararauny není zrovna jednoduché. Vyžaduje ve stravě totiž vysoký obsah tuků a proteinů. Do krmné kaše se proto často přimíchává malé množství arašídového másla nebo mletá slunečnice.

Jejich odchov v zajetí není ničím výjimečným. Doba hnízdění nastává obvykle na jaře nebo na začátku léta. Některé páry však hnízdí celoročně. Hnízdní budky mohou být dvou typů. První je vertikálně orientovaný box s bočními rozměry 60 x 60 cm a 90 až 120 cm na šířku. Druhý typ je stojatá budka s rozměry dna okolo 40 x 40 cm a s výškou okolo jednoho metru. Jako výplň budky dostatečně poslouží dřevěné drtiny. Snůška čítá nejčastěji 2 až 4 vajíčka, ale někdy může obsahovat vajíček i více. Inkubační doba bývá průměrně 25,5 dne (od 23 až po 27 dnů). Během hnízdění bychom měli obohatit stravu o různé doplňky pro zvýšení obsahu tuku. Nejčastěji stačí přidat slunečnici. Při odchovu je nutné počítat s vysokým hlukem, který jak rodiče, tak mláďata způsobují.

 

Ara arakanga

​

Výskyt:Střední a Jižní Amerika

Velikost:81 - 96cm

Hmotnost: 1000 - 1200 g

Kroužek:14mm

Počet vajec:2 - 4

Inkubační doba:24 - 28 dní

Potrava:Ovoce a ořechy, v zajetí i semena a zelenina

​

​

Popis

Ara arakanga je zhruba 81 až 96 cm velký papoušek. Z jeho délky však zabírá více než polovinu ocas. Průměrná hmotnost se pohybuje okolo jednoho kilogramu. V jeho opeření výrazně převažuje jasně červená barva. Velká křídelní a ramenní pera jsou zlatožlutá se zelenými konci a koncové letky jsou pak jasně modré. Stejně tak okrajová ocasní a nadocasní pera mají modrou barvu. Líce a okolí oka až po zobák má ara arakanga bílé a oproti ostatním arům holé bez drobných pírek. Horní část zobáku je mohutnější a má světlou rohovinovou barvu. Sporní menší část je pak černá. Vydávají velice hlasitý hluboký křik, který se nese až několik kilometrů do okolí. Pohlaví je u ary arakangy podle vnějších znaků nerozlišitelné. Jediný rozdíl, který je možné pozorovat je ten, že mladí ptáci mají tmavé oči, které se v dospělosti změní na světle žluté. Dožívají se v průměru 40 až 50 let, někteří jedinci se však mohou dožít až 75 let.

Život v přírodě

Ve volné přírodě se ara arakanga vyskytuje v jižním Mexiku, Střední Americe a samozřejmě také v severní části Jižní Ameriky, kde je možné ho nalézt v Bolívii, Peru, Paraguaji a v deštných pralesech v okolí Amazonky v Brazílii. Mají rádi vlhké nížiny subtropických a deštných pralesů, kde vyhledávají otevřená prostranství nebo okraje řek. Žijí také v savanách Střední a Jižní Ameriky. Nejčastěji můžeme ary arakangy vidět po párech. Samec a samice se sdružují u svých hnízd a létají v jejich okolí vždy společně. Vzájemnou náklonnost si mezi sebou prokazují především probíráním peří. Mají čistě monogamní vztah, který trvá po celý život. Jakmile se dva jedinci spárují, je už velmi obtížné spatřit je samostatně, samozřejmě kromě období, kdy samice musí sedět na snůšce. Do větších hejn se shromažďují někteří arové pouze večer, kdy pak společně tráví noc v korunách stromů.

Hnízdí v dutinách v korunách stromů deštných pralesů, kde jsou chráněni hustou zelení a jsou tak méně dostupní pro predátory, jako jsou opice, tukani, hadi a někteří větší stromoví savci. Pokud je ara arakanga v hnízdě něčím vyrušen, opatrně vykukuje ven a tiše kontroluje situaci, dokud není nebezpečí zažehnáno. Pokud je hnízdo přímo ohroženo, ara jej co nejrychleji tiše opustí a skryje se do jiného. Jinak dokáže predátorům zdárně odolávat především díky své velikosti a rychlému letu. Ara arakangazahnízdí nejčastěji jednou do roka, občas jen jednou za dva roky. Snůška čítá od 2 do 4 bílých kulatých vajec s inkubační dobou 24 až 28 dní. Na vejcích sedí převážně samice. Samec pak krmí mláďata natrávenou kašovitou potravou. Další snůšku arové nezačnou, dokud se mláďata úplně neosamostatní. Mladí ptáci totiž zůstávají s rodiči až do jednoho či dvou roků svého života. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku tří až čtyř let. Jeden pár hnízdí obvykle v jednom hnízdě po celý život.

Potrava

Ara arakanga se v přírodě živí primárně ovocem a různými druhy ořechů. Příležitostně si doplňuje stravu nektarem či některými rostlinami. Jsou známí také tím, že konzumují ovoce před tím, než uzraje. Nezralé ovoce má tvrdší slupku a je obtížnější se k němu dostat. Arové však mají natolik silné zobáky, že jim to nečiní problémy. Tím získávají v přírodě obrovskou výhodu, protože nemusí mít strach, že přijdou o potravu kvůli jiným druhům zvířat. Pro zlepšení trávení občas doplní svůj jídelníček o jílovitou hlínu, kterou hledají na březích řek. V zajetí pak přijímají semena a zrniny jako slunečnici, kukuřici, oves, pšenici a samozřejmě také ovoce, ořechy a zeleninu.

Chov v zajetí

Ara arakanga je pro chovatele velice atraktivní, avšak náklady na jeho pořízení a péči o něj jsou obrovské. Navíc patří mezi náročnější papoušky a je extrémně hlasitý a hlučný, což nejednoho chovatele odradí. Oblíbení jsou především pro jejich krásné zbarvení a také pro jejich vděčný přistup k majiteli.

Jeho chov vyžaduje dostatek prostoru, takže klec, pro jednoho aru musí být podle možností co největší. Platí pravidlo, že ara, by měl být schopný roztáhnout v kleci křídla, aniž by se dotýkal jejích stěn. Vhodné rozměry by měly být 150x150x200cm. Čím je klec větší, tím samozřejmě lépe. Mříže klece by neměly mít mezery větší než 2,5cm a měly by být zhotoveny z odolného kovu. Neměly by obsahovat části z olova nebo zinku, stejně tak jako by neměly být natřené barvou. Klec by neměla být umístěna přímo na podlaze a měla by být na dobře osvětleném a teplém místě. Ara arakanga a všichni arové obecně jsou totiž náchylní na chlad. Pro zdraví jejich opeření je nutné kropení rozprašovačem s vlažnou vodou.

Stejně tak, jak jsou nároční na prostor, jsou tito ptáci nároční na lásku a péči. Měli by s majiteli přicházet pravidelně do styku, přičemž je vhodné časté vypouštění z klece, což napomáhá jejich socializaci. Snadno přilnou ke svému majiteli, avšak poznávání cizích lidí je pro ně obtížnější a zabere více času. Jsou velice inteligentní a potřebují spousty hraček ke zkoumání a okusování. Nejvhodnější k okusování jsou dřevěné hračky, které zároveň zabraňují přerůstání jejich zobáků. Zásobovat je musíme také čerstvými větvičkami. Arové, kterým není věnována dostatečná péče, často trpí poruchami chování jako například vytrháváním peří, mohou sami sebe zraňovat a v neposlední řadě je možné, že začnou trpět depresemi, které často vyústí v jejich agresivitu.

Odchov ary arakangy

Pokud chceme chovat ary v páru ve venkovní voliéře, měli bychom jim připravit prostory o rozměrech 2,5 metru na výšku a na šířku. Minimální délka je 6,5 metrů, ale ideálních je 8 metrů. Bohatá výbava zelení je samozřejmostí. S výběrem vhodné budky pro hnízdění bývají obecně u arů problémy. Nejvhodnější je umístit do voliéry více budek o různých rozměrech na různá místa a nechat pár, aby si sám vybral. Jakmile začne ara arakanga jednu budku navštěvovat, můžeme ostatní bez starostí z voliéry odstranit, protože je jisté, že i v příštích letech zahnízdí ve stejné. Doporučuje se vertikální budka o výšce od 80cm do 100cm, u které je vhodné namontovat z vnitřní strany pod vletový otvor pomocný žebřík z pletiva, aby ji mohli ptáci snadněji opouštět. Arové, však jsou schopni zahnízdit i v budce horizontální. Vletový otvor by měl mít průměr od 15cm do 22,5cm a kontrolní otvor u dna budky by měl být zhruba 10cm až 15 cm velký. Umístění je individuální, ale kvůli možným teplotním problémům se nedoporučuje budku zavěšovat ihned pod strop voliéry, protože především v horkých letních měsících může hrozit přehřívání. Ve venkovní voliéře ara arakanga nasedne na snůšku nejčastěji během jara nebo léta. Ve vnitřních voliérách záleží na přizpůsobení teplotních podmínek, takže jsou schopni zahnízdit v jakémkoliv období. Během hnízdění bývají tito papoušci velice teritoriální a agresivní. Do kontrolního otvoru u budky bychom tedy měli mít přístup nejlépe z vnějšku voliéry. Na vajíčkách sedí samice 24 až 28 dní a mláďata opouštějí budku po zhruba 10-ti až 14-ti týdnech.

 

​

​

​

​